OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ALL SHALL PERISH na posledním albu zásadně mění hudební směřování a deathcorovou řezničinu z předchozích nahrávek střídá chuť experimentovat. Aktuální zásek „Awaken The Dreamers“ bych pojmenoval v pozitivním slova smyslu „dokonalá šílenost“. Nároční posluchači, kteří jsou znuděni tradiční metalovou hudbou, nebo ti, kteří hledají pološílené hudební kombinace, mají jedinečnou šanci. „Awaken The Dreamers“ je totiž velmi osobitá záležitost. Mohu nadhodit přirovnání k MESHUGGAH, BURST, HACRIDE, ale stejně to bude vždy vedle. Nejblíže jim asi stojí kolegové BETWEEN THE BURIED AND ME, kteří provozují něco alespoň přibližně podobného. ALL SHALL PERISH na tomto albu hrají z větší části kostrbaté a trhané metalcorové rytmy ve středním tempu, které míchají s melodickými, někdy až epickými motivy a vše doprovázejí nekonečným kytarovým sólováním, které je (až na úlet ve skladbě „From So Far Away") kupodivu ke prospěchu věci. Texty jsou plné frustrace a nespokojenosti a zpěvák to dává najevo dostatečně agresivním způsobem.
Jako otvírák byl zřejmě pro jistotu zvolen tradičnější metalcorový kus „When Life Meant More“, ale hned druhá skladba tento styl pozvolna opouští a nastupují zmiňované melodické motivy. Tyto postupy a nálady dostávají prostor i ve třetí „Never…Again“, kde je nejvíce patrný kontrast zuřivého rifování, jemného vybrnkávání a kvílení kytarových sól. Podobně stavěná je i titulní „Awaken The Dreamers“, kde dojde i na melodický zpěv a sbory, změny tempa, kytarové i basové exhibice a nelze opomenout i všudypřítomné dvoukopákové palby. Vše je naplácané přes sebe, ale výsledek je překvapivě funkční. V meditativní „Memories Of A Glass Sanctuary“ vás pro změnu španělka, smutná nálada a pomalý rytmus zavedou až někam do království TIAMAT. Z melancholie vás vzápětí vytrhne ultra rychlá rubanice „Stabbing To Purge Dissimulation", po které následují dva klasické metalcorové kusy „Gagged, Bound, Shelved and Forgotten" a „Until The End", které se asi nejvíce blíží tradičním ALL SHALL PERISH. Album uzavírá píseň „Songs For The Damned", jejíž závěr by s přimhouřením oka mohl klidně figurovat i v repertoáru raných PARADISE LOST. Čert aby se v tom vyznal. Jedno je ale jisté - kytarové party jsou precizní a vyplatí se je pozorně poslouchat. Bicí jsou šílené a celkový dojem je určitě pozoruhodný.
Atmosféru hudebního šílenství potlačují akustická intermezza (uváděné jako samostatné skladby), dávající posluchači alespoň chvilku výdechu. ALL SHALL PERISH to mají zajímavě poskládané. Časté změny pomáhají udržet pozornost a skladby, ač jsou každá jiná, drží pohromadě jako celek. Album není ani moc dlouhé. V podstatě je téměř těžké uvěřit, že celé trvá pouze 36 minut.
ALL SHALL PERISH nejspíše touto deskou ztratí všechny fanoušky, kteří si oblíbili starší alba, neboť tito lidé z valné většiny melodické party na novém díle nepoberou. Ovšem výše uvedení hledači, nebo posluchači předchozí tvorbou nezasaženi, mohou v „Awaken The Dreamers“ nalézt klenot, což se koneckonců podařilo i mně.
Experimentální, technické a propracované metalcorové album.
8,5 / 10
Hernan Hermida
- zpěv
Chris Storey
- kytara
Ben Orum
- kytara
Mike Tiner
- basa
Matt Kuykendall
- bicí
1. When Life Meant More...
2. Black Gold Reign
3. Never...Again
4. The Ones We Left Behind
5. Awaken The Dreamers
6. Memories Of A Glass Sanctuary
7. Stabbing To Purge Dissimulation
8. Gagged, Bound, Shelved And Forgotten
9. Until The End
10. From So Far Away
11. Misery's Introduction
12. Songs For The Damned
This Is Where It Ends (2011)
Awaken The Dreamers (2008)
The Price Of Existence (2006)
Hate, Malice, Revenge (2003)
Datum vydání: Pátek, 5. září 2008
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 36:03
Produkce: Zack Ohren
Studio: Castle Ultimate Studios, Oakland (USA)
rozhodne som takyto album po genialnom Price of Existence od ASP necakal na deathcore album niektore netradicne treky ale stale kvalitne , amtosfera a silne melodie zachranuju aj makksie songy,
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.